Duch hraběte Drákuly
Jako každé malé dítě, i mne zajímalo všechno tajemné Se svou přítelkyní Janou jsme se rády bály a vymýšlely si pro sebe různé magické hry, což se samozřejmě ne vždy setkalo s pochopením rodiny. Ale nám to nevadilo. Těch pár pohlavků a trochu křiku jsme vždy statečně přežily a zase rychle na půdu babiččina domu, kde byl náš „tajemný transylvánský hrad“. Společnost nám tu dělaly staré knihy různých žánrů. Nejradši jsme ale měly knížku hororů a loutku hraběte - Drákuly.
Jednoho dne, když jsem si zrovna četla knihu o vyvolávání duchů, jsem dostala geniální nápad. Rychle jsem pospíchala za Janou.
„Ty Jano, co kdybychom se pokusily vyvolat ducha?“ Obličej Jany trochu ztuhnul, ale po chvilce ze sebe vyhrkla. „To je bezva nápad. A ty to umíš?“
„Neboj, do večera všechno nastuduji, to budeš mrkat. Jen musíme přemluvit rodiče, abychom mohly spát večer ve stanu“. U rodičů dopadlo všechno dobře a tak jsme si daly sraz v šest večer u nás. I když jsem si připravila různé vymyšlené rekvizity, abych Janu večer oslnila, o vyvolávání duchů jsem neměla ani páru.
Uvelebily jsme se ve stanu a čekaly, až babička půjde spát. Janu jsem ujistila, že má babi tvrdé spaní a na půdě nás neuslyší.
Když jsme dorazily na půdu bylo něco kolem jedenácté hodiny. Na Janě bylo vidět, že se trochu bojí, ale tvářila se statečně. Já jsem vypadala naopak velmi důstojně. A aby dojem věštkyně byl dokonalý, oblečena v babiččině županu jsem za soustavného mumlání připravovala na stůl hrneček, svíčku a starou knihu na kterou jsem posadila loutku hraběte Drákuly. Vlasy jsem si rozcuchala jako čarodějnice a do nich vpletla umělý kvítek leknínu. S kamarádkou jsme se usadily proti sobě a zapálily svíčku. Začala jsem předříkávat různé nesmysly a Jana je chvějícím se hlasem po mě opakovala. A jelikož mě inspirovala hrozivě vyhlížející loutka přede mnou na stole, začala jsem vyzývat ducha hraběte Drákuly. A pak to přišlo.
Ozvala se hrozná rána a řinčení skla. Strachy jsme málem omdlely. Strašně jsme ječely a utíkaly se schovat do staré rozvrzané almary. „Jano, nevím sice jak jsem to udělala, ale Drákula se s námi opravdu asi spojil a teď nás unese na svůj hrad!“
Krčily jsme se v koutě staré almary a slyšely stále podivnější zvuky. Zdálo se nám, že Drákula už je blízko a v okamžiku kdy almara zapraskala starým dřevem, zařvaly jsme tak mohutně, že nás přišla zachránit babička, která nás naštěstí uslyšela.
Když jsme se ji pokoušely vše vylíčit jedna přes druhou, začala se nám smát a otevřela dveře do spíže. Ihned jsme pochopily. Hbitost našeho koťátka, které tam omylem zavřela babička, když šla spát, neznalo mezí. Na zemi střepy od sklenic se zavařeninami, plavaly v rozlitém mléku a mezi střepy ještě bodliny z velkého kaktusu, který spadnul i se stojanem . Tu noc jsme již ve stanu nespaly. Obě jsme se schoulily k babičce pod duchnu a spokojeně usnuly. Nevím jestli tato příhoda byla příčinou toho, že od té doby jsme již Drákulu nevolaly, ale jisté je že díky tomu byl s našimi čarodějnými pokusy načas klid. Do té doby, než jednou...